Ukázka 2 - Poslední aristokratka

Kapitola: 10. 1.
Paní Tichá u snídaně prohlásila, že je desátého a že očekává výplatu.
Přestože se s podobným požadavkem dalo dříve či později počítat, otec se zatvářil docela udiveně. K paní Tiché se nesměle přidal i pan Spock. To už otec pochopil, že bude muset sáhnout do igelitky s vánočním výdělkem, na níž mimochodem spává, a odešel do svého pokoje. Během jeho nepřítomnosti panovalo v kuchyni napjaté ticho přerušené jen prohlášením pana Spocka, že se mu na zápěstí pravé ruky objevila malá bulka. Protože nikdo neprojevil zájem ji vidět, pokračoval v jídle, ale ruku s bulkou měl svěšenou podél těla, jako by mu ochrnula. Otec se vrátil až po dvaceti minutách, během nichž zřejmě těžce bojoval se svojí, v posledních dnech stále zřetelnější, lakotou. Položil před každého čtyři tisíce. Paní Tichá řekla, že když Kostka patřila státu, dostávala sedm, ale teď si zaslouží určitě aspoň deset tisíc za to, jak nás musí obskakovat. Uklízečka v domově důchodců má prý s rizikovým příplatkem dvanáct a ještě k tomu funkční leštičku na parkety. Kromě toho nás už měsíc živí, a pochvala po každém jídle to nespraví. Pan Spock se přihlásil s částkou devět tisíc plus dvoutisícovým příplatkem za topení ve skleníku. Otec se beze slova zvedl, přinesl celou igelitku a v transu vysázel panu Spockovi i paní Tiché částku, o niž si řekli. Paní Tiché ještě přidal sedm tisíc za snědené husy.
Jakkoli o průměrné mzdě v Čechách nemám sebemenší ponětí, jsem přesvědčená, že otec se neměl tak snadno a rychle vzdávat. Obávám se, že právě vznikla velmi nebezpečná tradice, jež nám v budoucnu může způsobit značné problémy.
Pan Spock, povzbuzený úspěchem, pak ještě upozornil, že za ně budeme muset zaplatit sociální a zdravotní pojištění. (...) Přidala se i paní Tichá, že bez sociálního pojištění nedostane důchod a bude muset chodit po žebrotě.
Rezignovaný otec slíbil, že s tím něco udělá, a s vyrabovanou igelitkou a popelavým obličejem odešel do svého pokoje. Když jsem mu později vytýkala, že jeho přístup k mzdovým nárokům zaměstnanců je příliš vstřícný a že se v podstatě zachoval jako někteří naši příliš lidumilní předkové, na které tolik nadává, nebyl schopen říct slovo na svoji obranu. Seděl v křesle a hladil střídavě Olina a Laďu.
Odpoledne jsem volala Maxovi, abych zjistila, zda skutečně musíme naše zaměstnance tak hýčkat. Musíme. Max mi nadto ještě řekl, že daňové předpisy jsou poměrně nepřehledné, takže bude nutné najmout si účetní.
Moje rozhořčení nad chamtivými zaměstnanci Max trochu utlumil tím, že na Hvězdě je situace ještě horší, protože tam mají odborovou organizaci. Launové tak musí jejich personálu přispívat na oblečení, k narozeninám kupovat dárkové koše a jednou do měsíce poskytnout sál předků na odborářskou schůzi.
Nakonec slíbil, že k nám co nejdříve pošle paní, která jim dělá účetnictví.
Chápu, že zaměstnanci by nějakou mzdu dostávat měli, ale zároveň se nemohu ubránit dojmu, že moje náklonnost k paní Tiché po dnešku zakolísala. Na druhou stranu mě mile překvapil Josef, jenž sice shrábl čtyři tisíce, ale následného drancování už se neúčastnil. Jenom si nejsem jistá, je-li to projev jeho soudnosti, nebo apatie. Ostatně čtyři tisíce za nicnedělání mi přijdou ažaž.
Později.
Zdrcený otec mi přišel oznámit, že za ním byl Josef a řekl si o patnáct tisíc s tím, že to "nemusí nikdo vědět."
(strana 90-92)

Jen pro informaci, v roce 2012, kdy kniha vyšla, byla průměrná mzda v ČR 25 tisíc Kč. Tj. většina zaměstnanců brala kolem 10 - 15 tisíc hrubého. V tom roce jsem pracovala na poloviční úvazek ve škole a brala jsem 7200 čistého, jak jsem jsem zjistila při prohlížení starých bankovních výpisů.